Vážení čtenáři, mám tu čest, že jako první vám mohu představit mistra světa ve flickingu. Václav Nový se právě vrátil ze šampionátu z japonského Nagana a stal se tedy dalším naším Zlatým hochem z Nagana. I on přivezl tu nejcennější medaili.
Pane Nový, čím to je, že se nám Čechům zrovna v Naganu tak daří?
Teda to jste mě zaskočila, paní redaktorko. To fakt nevím. No je pravda, že když jsem vystoupil na letišti, říkal jsem si, že jestli tady budou všichni takhle mrňavý, bude to sranda to celý vyhrát, ale to byla blbost. Zaprvé, jsem si hned potom všimnul, že ze stejnýho letadla vystoupili i borci z Ruska a to jsou nějaký chasníci. Navíc s sebou měli celej tým doktorů s velkejme kuframa, a jednoho takovýho chlápka, co to celý ved‘, a jenom než si vyzvedli zavazadla, tak dal každýmu čtyři pohlavky. Asi nějakej politruk, nebo co. Řeknu vám, že jsem byl v tu chvíli rád, že jsem sebou vzal jen Pepíka, protože to je hodnej chlap. No víte, stejně se mnou jel spíš proto, aby mně nebylo smutno a aby chlapi v hospodě věřili, až jim to budu celý vyprávět.
No, a když jsem pak viděl místní kluky, teda jako kluky z Japonska, jak se připravujou před závodem, nó, to vám teda řeknu, to jsem pochopil, že vono to jenom vo tý síle není. Voni nezačínali teplým flickáním, co se dělá na začátku, jen tak jako do vzduchu, v pletenejch rukavicích pro zahřátí, jako to děláme my vostatní. Oni nejdřív začínali tou meditací. Seděli, bůh ví jak dlouho, se zavřenýma očima, nohy propletený, že mi z toho šla hlava kolem, a ruce měli položený na kolenou v základním flickovým postavení. Pak rovnou vyskočili do stoje a zařvali všici najednou: flick!
Ptal jsem se, přes tlumočníka, co to dělají a proč, ale jediný co jsem z nich dostal, bylo: mind – no flick, no mind – flick.
To prej znamená: myslet – necvrnkat, nemyslet cvrnkat!
Rozumíte tomu? Voni u toho nemyslí!
To já bych nemoh‘. Já si vždycky představuju všechny vod nás ze vsi, co mi fandí, jaká by to byla vostuda nepřivézt žádnou placku, a pak teprve flicknu. Tak jako za nás za všechny. Za nás, co jsme doma do teď koukali na jiný borce v jinejch disciplínách, a mohli jsme jenom fandit.
Kdo ví? Možná kdyby u toho ten Yokošima přece jen trošku myslel, nebyl by druhej von, ale já.
Tím se dostáváme k tomu, že jste mistroství světa ve flickingu vyhrál jako amatér, což je takový malý český zázrak. Ostatní týmy byly nejen profesionální, ale navíc i významně podporované státem. Nevadí vám to?
No vadí, nevadí. Mě je to spíš líto. Slyšel jsem, že třeba na hokej, fotbal a i na jiný sporty jsou i speciální obecný školy, a i prej i měšťanky! Ale pro flicking nic. Né že bych teda chtěl našeho kluka, když byl malej, tahat ráno ve čtyři na tréning, jako to prej dělaj dnešní tátové co chtěj‘ mít kluka v reprezentaci. To ne. To bych nepřál ani sobě ani jemu. Kromě toho, jsem v tu dobu vstával na dojení. Ale myslím si, že flicking by si zasloužil větší uznání. A taky si myslím, že kdyby se o něm dozvěděl třeba pan president, že tomu by se se flicking určitě líbil. Dyť on i vypadá jako klasickej fanoušek flickingu.
Pane Nový, vyžaduje vrcholový flicking nějaký speciální režim? Je to řehole, stát se mistrem světa ve flickingu?
No, je to vo tréningu, to je jasný a taky vo stravě.
V čem je vaše strava speciální?
Začíná to ráno. Na lačno mrňavej panáček slivovice. No ale to ještě není nic speciálního. To tady pijou všici, i ti co nezávoděj. Já ale navíc piju na podzim šťávu z rybízu, a jinak vymačkaný citróny. To aby se mi nedělaly záděry. No a pak ten vápník a ten … panthenol, to je nejdůležitější kvůli pružnosti nehtů. A to se nedá jinak než ráno med s vořechama a večer vajíčkovo-fazolovou pomazánku na chleba. Jo a před tím du s klukama na dvě, kvůlivá Béčku. No takže to možná je někdy řehole, jak jste se ptala, ale spíš pro mojí ženu, než pro mě. Vono, víte, někdy po tý pomazánce a pár pivech, to nemusí bejt sranda spát vedle mě.
No a tréning?
Mně se vosvědčuje štípání dříví, to mi dodává švih a výdrž, a pak cyklistika, jezdím k nám do hospody na kole.
Pane Nový, máte už rozmyšleno co uděláte s výhrou? Ke zlaté medaili se váže odměna padesát tisíc dolarů.
Tak v tomhle mám úplně jasno. Zaplatím Pepíkovi letenku, jinak mu stará nedá pokoj. Von jí řek, že jedeme na Berounku na ryby pod stan, a pak ho díky televizi načapala, že je se mnou v Japonsku. No tu trofej, toho zlatýho králíka, toho nechám v hospodě. My tam máme na poháry takovou vitrínu, no a zbytek si necháme s Maruškou na starý kolena na přilepšenou. Von ten důchod není bůh ví jakej. Jo ale co si dopřeju pro sebe, je malej, úplně malej Džondýr. Myslím, že když jsem v něčem úplně nejlepčí na světě, tak že si takovej traktůrek zasloužím.
To určitě pane Nový. Vážení diváci, to byl pan Nový, nový úřadující Mistr světa ve flick dropingu, tedy ve cvrnkání králičích bobků.
Václav ještě tak tak stačil zachytit zářivý úsměv mladý redaktorky, co se mu v jeho představách pravidelně zjevovala vod tý doby co ji viděl prvně v televizi, a byl konec.
S tím jak končilo kydání kotců, skončilo i každotýdenní snění pana Václava Nového. A že si ho za ty léta sakra vylepšil!
S kydáním končil schválně tady u belgičáků. Ti, když se jim dali speciální granule a pak odpoledne míň vody, produkovali nejlepší střelivo. Vybral pět nejkulatějších bobků ráže 9 mm, a rozmístil je přesně na dlaň od sebe, na prkýnko, co měl kvůli tomu nachystané na špalku hned za králíkárnou. Pak si trochu trhaně kleknul na jedno koleno, vono to revma je prevít, a pak jeden bobek po druhým, přesným a jistým flickem nasázel na vrata stodoly. Přes celej dvůr, přesně do mrňavého kolečka, co si tam namaloval křídou.
O jeho mistrovství se lidé nikdy nedoví. Lidstvo se totiž z neznámého a nepochopitelného důvodu rozhodlo, že bude radši obdivovat vrh koulí, hod oštěpem, fotbal, hokej, a nebo dokonce golf.
